Úspěch a neůspěch
...........Pavel se narodil 31.12.1985 v Kroměříži na Moravě. Vyrůstal v rodině počítačového technika a právničky v malé vesničce Medlov. Měl ještě bratra Petra, který byl o pět let starší. Dětství měl velmi pěkné a plné radosti. Už jako malý kluk se vyznal v počítačích, a proto byl i velice chytrý . Ve všem co dělal, výrazně vynikal.
Když začal chodit do školy, děti a učitelé ho brali za nejchytřejšího žáka v ročníku. Škola mu nedělala žádné potíže, a tak není divu, že se ve volných chvílích zabýval spíše počítačemi a děním kolem nich než o učení. Nebylo také proč. Na vysvědčení nosil samé jedničky rok co rok. Když měl jít do šesté třídy, jeho otec dostal práci v Mladé Boleslavi. Celá rodina si koupila nový byt a přestěhovala se. Pavel začal chodit na třetí Základní školu v Mladé Boleslavi. Ani zde však neměl se školou problémy. V sedmé třídě dokonce opravoval školní počítače a ředitel mu dal za úkol spravovat místní síť. Pro Pavla to nebyl žádný problém a bral ho spíše jako zábavu než povinnost. Pavel měl kamarády všude. Každý ho znal. Ať už ze strany počítačů nebo jako výborného žáka a kamaráda. Neměl žádné nepřátele a každý ho měl rád. Pokud bych ho měl charakterizovat, charakterizoval bych ho takto.
Z hlediska sporů mezi žáky si vždy uměl vybojovat nestrannost. Snažil se být na všechny spravedlivý. Neuměl se zlobit ,spíše se na chvíli uzavřel do sebe, aby neobtěžoval okolí svými problémy. Byl upřímný a každému se snažil za všech okolností pomoci. Nahlas se nikdy moc nevyjadřoval. A jako hlavní věc, vždy držel partu pohromadě. Bez něj by nikdy třída nefungovala tak, jak fungovala s ním. Byla s ním vždy veliká legrace a uměl ze sebe dostat vždy všechno, jen aby se lidi výborně bavili.
Když skončila devátá třída a všichni už věděli, kam půjdou na střední školu, byli jsme velice smutní, že se všichni musíme rozdělit. Pavel si vybral gymnázium v Kroměříži, které patřilo mezi čtyři nejlepší gymnázia v Čechách. To znamenalo odloučení od nás všech, kteří jsme prozatím zůstali v Mladé Boleslavi. Poslední rozloučení si nikdo z naší třídy nenechal ujít. Sešli jsme se opravdu všichni. Nikdo nechyběl. Pavel opět rozjel tu svou neopakovatelnou zábavu večera. Na tento večer nikdo z naší třídy nezapomene, protože to byla poslední společná akce, kterou jsme jako třída všichni dohromady zažili.
Druhý den si Pavel s rodinou sbalili věci a prodali byt. Odjeli zpátky do Medlova. Prázdniny prožil Pavel tak, že pomáhal tátovi a bratrovi znovu přestavovat starý dům, který před čtyřmi lety opustili. Když začal nový školní rok, nastoupil na gymnázium.
Škola mu šla, ale jelikož to bylo výběrové gymnázium, držel se ve třídním průměru…….
1. příběh :
………Všemi ročníky procházel velice dobře. Kamarádů zde měl hodně jako na základní škole. Po čtvrtém ročníku se rozhodoval, jestli má jít na vysokou školu nebo radši přijmout nabídku od nejprestižnější počítačové firmy v České republice. Vše důkladně probral se svými rodiči a došel k závěru, že práci vezme.
Za týden se přestěhoval do Hradce Králové. Od firmy dostal byt v činžovním domě ve středu města.
První den v práci se pro něj odvíjel velice dobře. Hned ze začátku si získal přátele a sbíral od nich tak potřebné zkušenosti k budoucí práci.
Když se v práci, asi tak po měsíci, dobře zabydlel a zapracoval, začal se konečně věnovat činnostem, které byly ve smlouvě napsány. Stal se správcem sítě v této firmě. Bral vysoký plat, a tak si mohl za rok koupit nové auto. V podniku se stával pomalu nejzkušenějším odborníkem. Za dva roky se stal vedoucím pracovníkem oddělení správců sítí. Firmu velice propagoval i v zahraničí. Díky němu se také konaly různé přehlídky, výstavy a jiné akce zaměřené na spolupráci mezi světovými počítačovými firmami. Koupil si na předměstí Hradce Králové rodinný domek. Našel si přítelkyni Janu ,s kterou navštěvoval všechny společenské akce. Stal se velice známým a oblíbeným i mezi obyvateli města. Jeho kamarádem se stal i starosta města. Společně budovali počítačové zázemí Hradeckého kraje.
S Janou se po třech letech společného poznávání vzali a bydleli spolu v Pavlově vile. Zanedlouho potom se Pavel stal vedoucím celé firmy. S Janou si pořídili dítě a přestěhovali se do většího domu na druhé straně města. Za čtvrtí, kde bydlel, nechal postavit veliký komplex. Chtěl sem část firmy přestěhovat a také ji rozšířit o další oddělení. Každý měsíc přijímal dva počítačové techniky a další personál na údržbu firmy. Společnost se rozrostla i o další zahraniční firmy. Koupil si dvě nové auta a s Janou dvouleté Nikolce pořídili sourozence. Z podniku se začala stávat celosvětově uznávaná firma.
Když byla část firmy přestěhována na nové působiště, mohl ji řídit ze svého domu. Vybudoval si tam pracovnu. Výhodou bylo, že pobýval doma více času, a tak, se když zrovna nepracoval, mohl věnoval manželce a dětem. Ty to velice uvítaly, protože si ho v poslední době moc neužily. Byl stále pryč, ať už na cestách nebo se zabýval budováním své firmy. Mimo firemní povinnosti, neměl prakticky žádné starosti a život mu perfektně vycházel. Nemohl si na nic stěžovat. Měl pohlednou, rozumnou ženu a dvě děti. Byl zdravý a nic ho netrápilo, co víc si mohl přát. Občas navštívil své rodiče v Medlově. Ti ho někdy také přijeli navštívit a společně s rodiči své manželky tvořili velice poklidnou rodinu. V této společnosti, ve které by jen někdo našel chybu, čas plynul velice rychle a nezadržitelně. Když bylo Pavlovi padesát dva let, uvědomil si, že vyvinul prakticky bezchybně fungující síť počítačových firem po celém světě. Jeho děti skončily vysokou školu a velice úspěšně se začaly začleňovat do běžného života pracujícího člověka.
Nikolka se stala velice úspěšnou módní návrhářkou. Jezdila po celém světě, aby předváděla své modely. Začala se stávat vůdčí osobností světa módy a stále více ji začala přitahovat Amerika. Když jí bylo třicet dva let, odstěhovala se tam a módě se věnovala s ještě větším nadšením. Nic jí nechybělo a neměla nouzi ani o nápadníky. Ve věku třicet tři let se vdala za úspěšného herce a manekýna. S ním vydržela celý zbytek života a jejich manželství bylo velice šťastné.
Mladší syn Petr se po vystudování vysoké letecké vojenské školy v Brně stal velice dobrým a uznávaným pilotem. Jeho život byl také velice úspěšný a ani on si nemohl stěžovat na nějaké nedostatky. Stal se členem Display Teamu České republiky a na letounech L-159 objížděl všechny letecké dny na celém světě. Práce se mu líbila a bavila ho, vždyť právě toto chtěl celý život dělat. Po dvou letech ve skupině se stal jejím vedoucím a jím zůstal až do propuštění do důchodu. Byl stejně jako jeho sestra šťastně ženatý a jeho život se odvíjel velice klidně bez nějakého klopýtnutí.
2. příběh :
…….Škola mu docela šla. Ve všech ročnících se držel dobře a stále byl bavičem třídy. Na celé škole ho velice dobře znali pro jeho znalost počítačů. U profesorů byl také známý a oblíbený, ale nikdo mu nedával nic zadarmo. I přesto, že ho měli všichni rádi, musel se o vše porvat. Ale i tak ho život těšil. Po čtvrtém ročníku přemýšlel, co bude dělat dál. Několik počítačových firem mu nabídlo pracovní poměr. Po dlouhém přemýšlení si ale vybral jinou cestu. Rozhodl se jít na nejprestižnější počítačovou školu v Čechách.
Přijali ho tam velice kladně a měli veliký zájem na tom, aby právě on byl studentem jejich školy. Patřil k vyššímu průměru na fakultě. Opět si vydobyl pověst velice schopného a zdatného počítačového odborníka. Po promoci, kde získal diplom z oboru informatika, správa a provoz počítačových sítí, si začal hledat práci. Bohužel dlouho neměl štěstí a zdálo se, že se mu smůla lepí na paty. Po náročném hledání a stání téměř v jednom kuse na Úřadu práce našel místo u jedné menší počítačové firmy. Pracovníci ho přijali s nadšením, protože se dozvěděli o jeho studijních úspěších. Ale vedoucí firmy mu vůbec nedal prostor pro zužitkování jeho schopností. Když mu bylo dvacet čtyři let, umřel mu otec. Byl velice smutný a hodně ho to zlomilo, ale snažil se nevzdat a bojovat dál. Ve firmě se mu přestávalo líbit, protože vedoucí o něho očividně neměl zájem. Přemýšlel ,jestli má z firmy odejít, nebo ne. Vzdát se práce a hledat si jinou se mu nezdálo moc dobré, ale když mu jeho šéf zadával stále větší prkotiny a takřka zbytečné věci na práci, rozhodl se, že bude lepší, když odejde.
Stále bydlel u své matky v domě a snaha vydělat si na vlastní byla stále větší. Sehnat práci se mu ale nedařilo. Po půl roce bez zaměstnání se rozhodl jít se zeptat do firmy přímo v Medlově. Byla to firma na zpracování a recyklaci odpadků. Vedoucí podniku mu práci dal a hned druhý den nastoupil. Plat neměl vysoký ,ale stále věřil, že sežene něco lepšího.
Když onemocněla jeho matka, musel se o ní starat. Ve snaze vystačit si s platem pro oba dva pracoval každý den šestnáct hodin. Jeho matka byla stále více nemocná a doktoři ji poslali na operaci. Na ni ale Pavel neměl dost peněz, a tak si musel půjčit. Avšak lékaři chorobu neodstranili a ještě více se její stav zhoršil. Když mu bylo dvacet osm let, matka zemřela. Tato událost Pavla poznamenala na celý život a dlouho se s tímto faktem nemohl vyrovnat.
Nicméně dál pokračovala jeho snaha najít si práci a alespoň splatit dluh, který měl kvůli operaci své matky. Pořád pracoval ve firmě na odpadky a ve chvílích volna se zabýval hledáním práce. Lhůta do splacení dluhu se blížila a on stále peníze neměl. Nakonec se rozhodl prodat dům a nastěhovat se do malého bytu v činžovním domě. Penězi, které mu zbyly, zaplatil dluh. Týden poté zkrachovala firma na odpadky, u níž pracoval. Neměl ani matku, která ho živila ze svého platu v době,kdy neměl práci. Čtyři měsíce žil z peněz, které mu zbyly z prodeje domu, než si našel práci. Práci našel v místním obchodě jako prodavač. Po pěti letech se rozhodl, že začne sám podnikat a doufal, že mu to přinese více peněz. Pronajal si malou místnost v přízemí jednoho domu na náměstí v Medlově a tam založil obchod s počítačovým vybavením. Obchody mu ale vůbec nešly dobře a lidé, kteří si chtěli nějaké to vybavení koupit, dali přednost větším, specializovaným prodejnám. Svůj obchod musel tak kvůli nedostatku peněz zrušit a komponenty prodat do větších prodejen.
Celý jeho život se mu pomalu hroutil a on začal přemýšlet, kde se stala chyba. Těžko říci, v čem udělal chybu, ale jednoho si byl vědom velice dobře, velice důležitá je souhra náhod, štěstí a osobní snažení.
Když mu bylo šedesát let, umřel sám ve svém bytě bez pomoci příbuzných, protože ti ho odsoudili za nešťastnou souhru náhod a nedostatek štěstí v jeho životě.
Hrad.*30*